L e t n i č n í    h n u t í

Upozornění: videoreportáže zde prezentované nejsou z prostředí pravoslavné církve. Smyslem této prezentace je dát pravoslavným křesťanům příležitost porovnat naši spiritualitu s tzv. letniční čili „charismatickou“ církevní praxí.
Video snímky viz níže.
Další ilustrativní videa - stránka s reportážemi z vystoupení kazatele Bennyho Hinna)

Toto je video stránka věnovaná reportážím z průběhu bohoslužeb a modlitebních setkání tzv. „charismatiků“.

Krátké uvedení

Letniční hnutí (Pentecostal movement) odvozuje svůj název od biblické události sestoupení Ducha Svatého na apoštoly, kteří začali hovořit jinými jazyky (Skut 2,4), což byl jev, který vyskytoval v průběhu relativně krátké doby v rané Církvi, později však degeneroval (z původně všem srozumitelného hovoření jazyky, jak se s tím setkáváme v případě Padesátnice u apoštolů, se časem stává jakási nesrozumitelná řeč, které většina přítomných nerozumí. Tento jev začíná způsobovat nepořádky a působit na církevní život kontraproduktivně - nebuduje církev. Už apoštol Pavel proto musí přikazovat, aby se promluvy „v jazycích“ děly na shromáždění jen tehdy, pokud je zároveň přítomen i ten, kdo má prorocký dar a může vykládat obsah jinak zcela nesrozumitelné řeči /1. Kor 14,2-34/. Během konce prvního či začátkem druhého století tento jev z církevní praxe vymizel.

Objevuje se však tento (jistě však ne zcela identicky shodný) jev někdy začátkem 20. století a rychle se šíří. Má podobu jakéhosi neartikulovaného blábolení. Lidé, kteří prošli prostředím letničních církví a sborů a případně sami „hovořili jazyky“, nezřídka svědčí, že spíše než o duchovní a modlitební fenomén, jedná se o psychologickou záležitost. Člověk je stržen bláznivě a extaticky se chovajícím okolím, postupně odhodí zábrany, ztrácí kontrolu nad sebou a začne sám cosi nesmyslného mluvit. Může si tím uvolňovat psychické napětí, takže se po takovýchto skupinových seancích cítí dobře, radostně, uvolněně. (V lepším případě zůstane vše jen na psychologické úrovni; v horším případě může důvěřivé podlehnutí sugestivní atmosféře vést k uchvácení a k jistému druhu transu, a tak začít otevírat člověka pro vstup nějakého ducha, což je zlé zvláště, je-li na shromáždění přítomen někdo, kdo je opravdu posedlý.)

„Mluvení v jazycích“ se stává dominantním projevem letniční zbožnosti. Je dáváno do souvislosti se „křtem duchem svatým“. Mluvit jazyky je tu považováno za důkaz, že na člověka sestoupil Duch Svatý.

Letniční způsoby modlitby a bohoslužeb jsou v naprosté většině extatického charakteru, je pro ně typická atmosféra vysokého stupně vzrušení, emocionality či dokonce transu. Podporováno je dramatickým, energickým, naléhavým až demagogickým vystupováním kazatele (není výjimkou, že kazatel se neustále divoce pohybuje, mává rukama či dokonce pobíhá, křičí či dokonce do naprostého ochraptění řve - a to třeba jen několik slov, často opakuje krátké heslovité fráze či dokonce jedno slovo, za každou větou /nebo ještě častěji/ provolává „aleluja“, a samozřejmě neustále vybízí publikum ke spoluúčasti na vzrušení (voláním, máváním rukama, potleskem atd.), které zvláště u sensitivních jedinců brzy balancuje na hranici nepříčetnosti). Všechno je zacíleno mj. na to, aby zde lidé ztráceli kontrolu nad sebou, odhodili nejen pochybnosti ale i zdravé kritické myšlení. Za zmínku stojí výrazná dominance kazatele a autoritativní projevy moci nad věřícími. Hojně využívaná je hudba - někdy sladce sentimentální, jindy však rocková. Můžeme si všimnout, že (jak se zdá, tak ve většině případů) v místnosti schází znamení kříže a je zcela světského charakteru (ikonoklasmus je u protestantů samozřejmostí).

Často tam vidíme pláč, dojetí, někdy až hysterické záchvaty. Psychické pohnutí, často vyvolávané chytlavými sentimentálními písněmi nebo řečnickým výkonem kazatele, je tu vydáváno za působení Ducha Svatého. Duševnost je prohlašovaná za duchovnost. To je nebezpečný omyl.

Na tzv. „mluvení jazyky“ a vzrušenou (neřku-li bláznivou) atmosféru letničních bohoslužeb se nabalují další pozoruhodné jevy. Nejvýraznějším je tzv. „porážení duchem svatým“. Kazatel přistoupí k věřícímu, učiní nějaké gesto či dotyk, a věřící jakoby omdlí a kácí se dozadu, padá na zemi (většinou ho přísluha zachytí, aby se při pádu nepotloukl). Někdy můžeme kazatele vidět „porážet“ zblízka dotykem či skládáním rukou na hlavu spolu s modlitbou, jindy tím, že do věřícího slabě strčí, někdy však stačí jen letmý dotyk, v dalších případech jen mávnutím ruky směrem k věřícímu a to někdy i na dálku; může takto „porazit“ i více lidí najednou, v určitých případech dokonce i větší skupinu porazí na dálku jediným gestem. V jistých případech lze spatřit, že věřící se nejen skácí, ale je nějakou silou doslova odstrčen, mohou mu při tom dokonce nadlétnout nohy, na nichž stál. V některých případech se věřící, poté, co do něj kazatel údajně uvede „ducha svatého“, nejen skácí, ale začne se třást v křečích a svíjet. (Lze shlédnout na videostránce o Benny Hinnovi.)

Z našeho hlediska musíme vážně pochybovat o křesťanské autenticitě podobného jevu. Nejsou zprávy, že by svatí apoštolé prováděli něco podobného. Ani v celých dalších dějinách Církve nejsou zmínky o „porážení duchem svatým“. Zdá se, že se tento fenomén objevil až ve dvacátém století. Prvotní křesťané byli dle dobových zpráv známi svou spořádaností, důstojností, klidným a tichým způsobem života; je nepředstavitelné, že by se na jejich svatých shromážděních mohlo odehrávat něco tak divokého a živelného, jak to vidíme v případě dnešních „charismatiků“.

Nahlédnutí do letniční spirituality; několik citací:
Například jiný z typických zjevů letniční spirituality: „...náhle jsem se začal smát v Duchu (svatém), a smál jsem se a smál a smál...“ (Kenneth Hagin /baptistický kazatel/ a hnutí Svatého smíchu). »Frances Hunterová popisuje, jak se na jednom banketu “Obchodníků plného evangelia” ocitla při jedné duchovní zkušenosti se svým manželem “přilepena k podlaze”, neschopna pohybu. Poté u ní propukl nával smíchu, skrze který ji Duch “odlepil” ze země. Od této chvíle se “svatý smích” systematicky projevoval při fyzických uzdraveních na shromážděních, které manželé Hunterovi pořádali...

Mezi jiné manifestace Hunterových shromáždění patří i zkušenost “porážení Duchem”... V prosinci roku 1993 se Hunterovi na Floridě setkali se službou Rodney Howard Browna, kde byli křesťané masově poráženi Duchem na zem... tím, kdo sklidil plody Haginovy i Hunterových mnohaleté trpělivé činnosti, nebyl nikdo jiný, než populární, evangelista hnutí Víry a – jak sám sebe nazývá – “barman Ducha svatého”, Rodney Howard Brown...

Osmnáctiletý Rodney dal Bohu ultimátum, ve kterém mu sdělil: “Buď přijdeš dolů a dotkneš se mne nebo já vystoupím vzhůru a dotknu se tebe”, modlil se v zoufalství. Náhle začal celé své tělo cítit jako v ohni. Začal se nekontrolovatelně smát. Poté plakal a modlil se v jazycích. “Byl jsem zapojen do nebeského elektrického zdroje.” Napsal později ve své knize “Boží dotek”. “A od té doby je mojí touhou zapojit i jiné lidi. Sám Brown popsal tuto zkušenost, jako kdyby na něho někdo nalil benzín a zapálil jej a on se následkem toho rozhořel Božím ohněm a “stal se kompletně opilým v Duchu...”

... od roku 1989 se na jeho shromážděních začal “svatý smích” projevovat v širokém měřítku” ... V jednom metodistickém sboru byla žena, která Howard-Browna požádala o modlitbu. Když na ni vložil své ruce, ucítil v nich Boží oheň, a k jeho velkému údivu žena spadla na zem. Při vzkládání rukou měl pocit “jakoby vyndal z pouzdra pistoli a na někoho zamířil” ... Když měl pak sloužit na otevřeném shromáždění, zeptal se Boha, jak může docílit podobné zkušenosti ... Bůh mu odvětil, aby zavolal lidi, kteří chtějí požehnání a on je postavil do řady, aby na ně vložil ruce. Bůh jej však upozornil, aby byl velmi obezřetný, neboť někteří by mohli namítat, že lidi k pádu pod mocí přivedl tlakem svých rukou. Proto se Howard-Brown lidí dotýkal jen konečky prstů. Výsledek jeho žehnání byl takový, že v údivu poznamenal: “Položil jsem své prsty… na hlavu první osoby a řekl: “ve jménu Ježíše” … bylo to jako by vedle mne stál anděl s baseballovou pálkou a pleskl jí [dotyčného] do hlavy. Osoba byla sražena k zemi. Pokračoval jsem dále v řadě. Bam. Bam. Bam. Bam. Celá řada byla pod Boží mocí… Někteří lidé byli přišpendleni k zemi… jeden a půl hodiny” ...

Jeho křížová tažení jsou proto mnohdy opatřena heslem, které odkazuje kritiky do patřičných míst: “Tento mítink není určen pro farizeje a saduceje…” Kritikům, které neodradí ani toto, Howard-Brown ve své práci “Přicházející probuzení” vzkázal: “Raději bych byl v církvi, kde se projevuje satan a tělo, než v církvi, kde se nic neděje, protože se lidé natolik obávají projevů čehokoliv… a když se projevuje ďábel, nedělejte si také starosti. Radujte se, protože se alespoň něco děje.”«

»Howard Brown byl uchvácen prorockým duchem a pravil: „...tento národ potřebuje ... vidět veliké vylití Ducha, proto to je ten den, praví Pán. Máš běžet [jazyky]….Copeland mluvil v jazycích a Rodney řekl, “Protože jsi kázal mé slovo, dokonce zázraky, znamení a divy, které jsi viděl – jenž se staly – uskuteční se v dalších národech – začínají se dít – a nová dimenze nadpřirozena – ta úžasná dimenze Ducha po které jsi hladověl a volal – ano, dokonce tohoto večera, je tvou porcí.”«

»Při tomto památném shromáždění následovalo ještě několik mocných proroctví, vystupňovaných křikem shromáždění. Lidé byli ujištěni, že se nacházejí “uprostřed andělů”, “Božího ohně”, uprostřed “oblaku Boží slávy” a častým obsahem proroctví byla i výzva k “vidění Boží slávy” a “království Ducha”. Byli ujištěni, že se jedná o nové Letnice atd. Nakonec Copeland položil na Howard Browna ruce a ten spadl na zem.«

»... “Třikrát se mi stalo, že jsem se probudil, když jsem klečel u pohovky v obývacím pokoji, a nepamatoval jsem si, že bych tam šel. Řekl jsem si: Jak jsem se sem dostal? Musel jsem sem přijít ve spánku.” (Hagin)«

To vše, o čem se zde píše, nejspíš nebude nikdo pravoslavný považovat za normální zdravou křesťanskou spiritualitu.
Citováno z Kenneth Hagin a jeho následníci

Letmé nahlédnutí do letničního učení víry je zde dole

Nelze si nepovšimnout, že s „mluvením v jazycích“ a s prováděním „porážení duchem svatým“ bývá často spojena silná emocionální excitace, podpořená buď sentimentální, jímavou či naopak agresivní hypnotizující bigbeatovou hudbou. (Z hlediska pravoslavné spirituality je kombinace: vzrušení a sentimentalita, tou nejnebezpečnější směsí.) Přítomní lidé jsou vyzýváni, aby křičeli, jásali, někdy dokonce se fyzicky nespoutaně (živelně, divoce) projevovali, což se skutečně děje: frenetické výkřiky, prudké pohyby, pobíhání, skákání, mávání rukama, kroucení tělem, válení se po zemi, záchvaty připomínající epilepsii, třes a křeče apod.). Takové divoké spirituální projevy bývají z hlediska pravoslaví hodnoceny jako příčina i projev klamné duchovnosti; každopádně je to na hony vzdáleno atmosféře niterné modlitby, pokoje, usebrání. Spíše připomíná pohled na bohoslužby tzv. charismatiků nějaké pohanské kulty, křepčení domorodců kolem totemu či ohně, šamanské uvádění se do transu, kouzelnictví a otevírání lidského nitra démonům (v lepším případě by se mohlo jednat o hromadnou sugesci, hypnózu či davovou psychózu - to je zvláště patrné na druhé stránce zde přinášených videoreportáží věnované Benny Hinnovi.)

Zajímavé je srovnat některé podobnosti mezi letničními bohoslužbami a haitským kultem voodoo - např. je to pohybová stránka kultu a transy či chytlavé nábožné písně, případně bubny, nebo viz tento úryvek z popisu rituálu voodoo: „Při zpěvu písní přicházejí jednotliví duchové a navštěvují shromáždění tak, že posednou jednotlivé přítomné a mluví a jednají jejich prostřednictvím. Každý duch vyslechne pozdrav od přítomných zasvěcenců a předává výklady, rady či duchovní útěchu těm, kdo jej požádají o pomoc“.

V řadě případů dá jistou námahu uvěřit, že se nejedná o nějaké cirkusové vystoupení, ale že tu má skutečně jít o vážně myšlenou bohoslužbu. Zdá se, že na duchovní život kdysi suchý protestantismus se tímto překlopil do opačného extrému. Dvacáté století je posedlé honbou za zážitky - letniční hnutí jí vyšlo vstříc v míře více než vrchovaté (výše uvedená citace to ilustruje: „když se projevuje ďábel, nedělejte si starosti. Radujte se, protože se alespoň něco děje“). Ano, hlavně, aby se něco dělo. Cokoliv.

Z pravoslavného pohledu nelze přehlédnout nápadnou podobnost jevů vyskytujících se v letničním hnutí s případy chování lidí posedlých démony (viz o tom videozáznamy u nás zde).

Většinu z toho, o čem se výše hovořilo (včetně „svatého smíchu“), uvidíte (kromě níže představených videí) v dokumentárním filmu „Ježíš je normální“ - viz níže.




Zde přiložené video snímky zřejmě pořídili sami stoupenci letničního hnutí a zveřejnili je za účelem propagace svého učení a duchovní praxe. Titulky nad snímky jsou dle původních názvů (jen tam pravoslavný editor místy přidával uvozovky).



Pohyby „ducha svatého“

(Velice zvláštní chování kazatele)

Soubor ke stažení: Holy Ghost moving.mp4



Ukázání „moci ducha svatého“

(Je tam i „mluvení jazyky“ a další podivné jevy)

Soubor ke stažení: holy ghost power display.mp4



Letniční kazatel hlásá evangelium

Soubor ke stažení: Pentecostal Preacher.mp4



Co učinila „síla ducha svatého“

Soubor ke stažení: Power of the Holy Ghost Moments with the Spirit.mp4



Jak vypadá „křest duchem svatým“ a mluvení jazyky

(Zde můžete vidět atmosféru, v jaké se dějí výše zmíněné jevy)

Soubor ke stažení: baptized with the holy Ghost_Fire - Speaking in tongues.mp4



Standardní bohoslužba tohoto typu s obvyklým závěrem

Soubor ke stažení: This Little Old Lady WIPED the church OUT.mp4




Římsko-katoličtí charismatici

I v římsko-katolické církvi je populární tzv. hnutí charismatické obnovy, což je specificky římsko-katolická varianta původně protestantského letničního hnutí. Oproti protestantské verzi je u katolíků atmosféra charismatických akcí většinou poněkud klidnější, tlumenější; zřejmě se nevyskytují extrémní tělesné projevy (běhání kněze po chrámu v záchvatu zbožnosti apod.), leč jsou zde přítomny všechny základní atributy „charismatické zbožnosti“: mluvení jazyky, porážení duchem svatým atd.

Historie katolických charismatiků viz video na You Tube

Charismatické uzdravování (Irsko)

Soubor ke stažení: Eddie Stones Catholic Charismatic Healing Ministry Ireland.mp4




Letniční hnutí v naší republice

Ani česká republika není místem, kde by nekvetlo charismatické hnutí.

Upoutávka na dokumentární film Terezy Nvotové:
Ježíš je normální

(Je to seriosně zpracovaný dokument; v upoutávce uvidíte dokonce i české „porážení duchem svatým“, atmosféru při letničních bohoslužbách /byť většinou milosrdně utlumeno scénickou hudbou/, je tam částečně zachycen i pro „charismatiky“ typický způsob vystupování, řeči a chování.)

Soubor ke stažení: Letnicni_zkusenost_s_Duchem_Svatym.mp4

Celý dokumentární film „Ježíš je normální“ lze shlédnout na internetovém archivním vysílání České televize: střední kvalita nebo TV kvalita.

Dokumentární film režisérky Terezy Nvotové a záznam následné besedy brněnských studentů a odborníků z oboru religionistiky, sociologie a filozofie nad ústřední otázkou filmu - kde končí svoboda a začíná manipulace?

V komentáři tohoto filmu se dozvíte i něco o „hnutí víry“, které se z Ameriky šíří do celého světa.




Všechna videa jsou stažena z You Tube, kde je mnoho dalších podobných záznamů.

Chcete-li vidět známého letničního kazatele, který se specializoval na tzv. „porážení duchem svatým“, je zde ještě stránka speciálně věnovaná Benny Hinnovi.




Ještě pár výpisků z učení letničního:
»... popisuje Hagin, tento znovuzrozený duch je i novým já, které nepodléhá ukřižování. “Nepotřebujeme zemřít svému já, když jsme se stali novým já.” Člověk si má proto být svého ducha více vědom. ... Podle učení Víry má taktéž znovuzrozený duch křesťana Boží přirozenost, a jak učí Hagin “jeho duch přijímá věčný život – život Boží, Boží přirozenost…” Dobře to vystihuje Ekman, jenž věří, že křesťan je ve svém duchu stejný jako Bůh. “On znovu stvořil [Bůh] tvého vnitřního člověka, takže ve svém duchu jsi teď stejný jako Bůh sám… Bůh ti dal nové narození a umístil do tebe Krista Ježíše skrze Ducha Svatého. Takže ty jsi to, co je Ježíš… Bůh Ti dal svoji vlastní povahu (přirozenost).”«

Znáte-li pravoslavnou věrouku, je vám jasné, že něco takového je nejen vyslovená hereze, ale vlastně vůbec se už nejedná o křesťanství, ale spíše o hinduismus.

»“Tím, že jako bratři našeho Pána Ježíše Krista procházíme analogicky stejným vývojem jako on, jsme stejně tak i my oživujícím duchem.”«

»Právě podle Margiese se dokonce křesťan stává, stejně jako vzkříšený Ježíš, oživujícím Duchem... Učitelé hnutí Víry po celém světě vyučují, že od doby Adamova pádu lidstvo nese satanovu přirozenost. “Hřích je obral o slávu Boží a namísto toho je přioblékl do přirozenosti smrti, přirozenosti samotného ďábla,” vysvětluje Copeland. “Duchovní smrt znamená mít přirozenost satanovu,” tvrdí Hagin a Ekman přitakává: “Ďáblova přirozenost vstoupila do lidstva.”«

»Všechny mytické kulty učí, že člověk je duch. Proč to však učí hnutí Víry? Celá výuka směřuje k jednomu: je-li člověk duch, potom i Kristova oběť vykoupení (smrt), musí být v rovině ducha. Mluví se o Kristově duchovní smrti, která však Ježíše Krista zbavuje jeho Božství. Proto tak silný důraz na ducha, duchovní svět, duchovní boj atd.«

»Jestliže Margies tvrdí, že ovoce Ducha není ovocem Ducha svatého, ale znovuzrozeného ducha člověka, potom křesťan sám koná dobro z vlastní síly, resp. s minulou Boží účastí.

Učitelé Víry tvrdí, že Adam byl stvořen jako bůh toho světa, panující nad stvořením. Satan jej však svedl, a tak se místo něho stal bohem tohoto světa on. Pro tuto velezradu nemůže Bůh legálně a spravedlivě ve světě vládnout, neboť lidé satanu tuto autoritu předali. Satanova vláda nad světem (kromě věřících) je tedy absolutní. Bůh je ve své moci odkázán pouze na modlitby křesťanů.

Samotná Kristova “duchovní smrt” je chápána jako ďábelská přirozenost, kterou Pán na kříži přijal. Hagin vysvětluje: “Na kříži, když mu byl přičten hřích člověka a duchovní smrt, stal se Ježíš novým satanským stvořením. V důsledku toho se Ježíš stal hříchem, jeho duch byl oddělen od Boha.” V důsledku této metamorfózy byl Kristus posednut ďábly, odvlečen do pekel a mučen.

Avšak zůstane-li křesťan nemocný, musí vyznávat své uzdravení a věřit v ně a nemoc ve víře odmítat. Uzdravení tedy nezáleží na Bohu, ten již člověka uzdravil, ale na člověku, jak se tohoto božského uzdravení vírou zmocní. Nemoc nikdy není Božím trestem... Americký evangelista Víry a církevní historik R. Liardon dokonce navštívil nebe, kde uviděl různé lidské orgány, které věřící na zemi mohou skrze víru přijmout. „…všechny části těla, které člověk může potřebovat: stovky nových očí, nohou, kůže, vlasy, ušní bubínky – všechno je tam. Musíte jen jít a vzít si vše, co potřebujete, rukou víry, protože to tam je, je to tam, je to tam.”

Ježíš není vládce církve, ale její součástí, je tedy církev Kristus. I ten nejmenší křesťan je částí Krista a má tedy autoritu nad samotným satanem a Kristus se bez něho neobejde. Hagin se zde plně shoduje s Margiesem.

“Bůh neučinil Ježíše hlavou církve. Bůh neustanovil Ježíše (vládcem) nade vším. Jeho vláda nade vším, co existuje, je spojena s církví tak těsně, že tyto tři myšlenky jsou tu vyjádřeny jakoby jedním dechem, i když to stylisticky působí poněkud rušivě.” “My jsme Kristus;…Věřící je nazván Kristem.” Někdo namítne: “On se beze mne obejde, ale já ho potřebuji. Ne, neobejde se bez tebe o nic víc než ty bez něho.”«

Každý, kdo trochu zná pravoslavnou křesťanskou víru, jistě zřetelně chápe, že víra letničních je něco úplně jiného.
Citováno z Kenneth Hagin a jeho následníci




Hlavní rozcestník pravoslavných filmů

NAVRCHOLU.cz