Obnovení jednoty Ruské církve

Sjednocení Ruské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu a Ruské zahraniční pravoslavné církve

Dokumentární film Moskevského patriarchátu

Tento dokumentární film vypráví o vzniku církevního rozdělení v historii 20. století a hlavních stupních procesu sjednocení Ruské zahraniční pravoslavné církve (RZPC) s církví - matkou na Rusi.

Na svátek Nanebevstoupení Páně (17. května 2007) byla v moskevském velechrámu Krista Spasitele obnovena jednota Ruské pravoslavné církve na Rusi s ruským pravoslavným zahraničím, a to společnou eucharistickou bohoslužbou hlavních představitelů obou větví ruského Pravoslaví a popisem aktu kanonického sjednocení.


Pro přehrávní bez českých titulků stikněte na dolní nástrojové liště okna přehrávače písmeno T (vypíná a zapíná zobrazování titulků) nebo zde je verze bez titulků.

Film si nemůžete stáhnout k přehrávání do počítače, jak je to obvyklé s videsoubory (např. AVI), které jsou na našich stránkách k dispozici. Tuto televizní reportáž si nemůžete přehrát jinak, než tím, že si ji pustíte v přehrávači přímo na této webové stránce (viz výše; mělo by se tak stát automaticky při otevření této stránky).

Rada pro ty, kteří mají pomalé internetové připojení:
Reportáž se vám bude za takových okolností přehrávat trhaně, bude se zastavovat apod. Doporučujeme spustit přehrávání (jako byste měli rychlý internet), nechat ho běžet, aniž byste ho sledovali. Až to po nějaké době postupně nějak přehraje celou reportáž, pusťte si ji znovu. Videsoubor s reportáží je nyní totiž stažen do vašeho počítače (je uložen v přechodné paměti vašeho internetového prohlížeče) a při druhém přehrávání se už přehrává z vašeho harddisku, takže by mělo prohlížení běžet plynule.

Zdroj: http://www.patriarchia.ru/db/text/247022.html




O procesu sbližování - viz naše tehdejší zpravodajství

Modlitba na Butovském stadionu, kterou začalo modlitební společenství mezi oběma větvemi ruského pravoslaví (květen 2004).




Video soubor ke stažení: sjednoceni.flv

Přehrávání FLV souborů viz naši stránku technické podpory




Titulky k filmu


Pracujeme na jednom z hlavních darů patriarchy pro Zahraniční církev.
Vždyť novomučedníci sjednocují obě naše církve.
Na ikonopisecké fakultě Theologické university sv. Tichona vytvářejí ikonu novomučedníků a vyznavačů ruských. Carská rodina, sestra carevny, ctihodná mučednice Jelizaveta, která jako první Rusku založila společenství milosrdných sester a kterou za živa shodili bolševici do šachty.
Patriarcha Tichon, a s nimi kněží i laikové, dospělí i děti, známí i neznámí.
Jim navrhovali utéci, vycestovat. Carské rodiny byl nabízen útěk.
Všichni však zůstali v Rusku. Nejednou měli různé možnosti odjezdu do zahraničí.
Svatí na ikoně stojí kolem chrámu mučedníků, chrámu Krista Spasitele, zbořeného v r. 1931.
První slavnostní společná bohoslužba obou větví Ruské církve bude právě tam.
Chrám koncem 90. let obnovili v Rusku, zatímco novomučedníky svatořečili nejdříve v zahraničí.
Patriarcha Tichona, Jana Kočurova nebylo možno svatořečit kvůli potížím se státní vládou a úcta k novomučedníkům sem přišla ze Zahraniční církve.

Historickými okolnostmi je ruská revoluce, která ve mnohém rozdělila ruský národ.
Byly změněny státní hranice.
Besarábie okupovaná Rumunskem byla připojena k Rumunsku.
Polsko, kde před válkou žilo asi pět milionů pravoslavných, se přičinilo, aby byla ustanovena plně samostatná (autokefální) Polská pravoslavná církev.
Ve Finsku, Estonsku a Litvě byly vytvořeny autonomní církve, které byly formálně závislé na Konstantinopolském patriarchátu.
V listopadu 1920 patriarcha Tichon a jeho biskupský synod viděli budoucí strukturu církevního života na těchto územích, které byly odděleny od sovětského státu, a v těch zemích, kde pravoslavní ruští lidé budou žít vzdáleni od své vlasti, a tak (patriarcha) vydal dekret stanovující, že pravoslavní, kteří se ocitnou bez možnosti udržovat společenství se svým církevním ústředím, mají se chovat samosprávně.
Jestli se několik eparchií ocitne v takové situaci, mají se bez prodlení sjednotit, zorganizovat si svůj synod a biskup nejstarší dle svěcení má stanout v jeho čele.
Na základě tohoto patriaršího a synodálního pokynu bylo provedeno sjednocení ruských uprchlíků, mezi nimiž byly desítky biskupů, kteří vytvořili synod, jenž na dlouhou dobu sídlil v srbském městě, ve Sremských Karlovcích, a proto se mu říká Karlovacký synod.
Tento synod začal svou defacto samostatnou existenci, ačkoliv neuvažoval o oddělení od Ruské církve.
Zahraniční synod považoval za svého nejvyššího hierarchu patriarchu Tichona, a později po jeho zesnutí, jeho zástupce, metropolitu Petra Krutického.
Leč metropolita Petr jen velice krátce zůstal na své biskupské katedře, protože bolševici pokračovali v pronásledování církve, a několik měsíců poté, co byl metropolita Petr prohlášen za zástupce patriarchy, byl uvězněn a vězení už neopustil.
Avšak církev musela být vedena těmi, kdo zůstali na svobodě.
Náhradníkem patriaršího zástupce se stal metropolita Sergij Stragorodský.

Patriarcha moskevský a celého Ruska Sergij Stragorodský, se narodil v r. 1867 v kněžské rodině. Když ukončil duchovní akademii, byl jmenován členem Japonské duchovní misie. Byl představeným duchovní misie a rektorem Petěrburgské duchovní akademie. V r. 1901 se stal arcibiskupem finským, od r. 1911 členem posvátného synodu. Zúčastnil se celoruského svatého sněmu v r. 1917-18, na kterém byl zvolen patriarcha Tichon. V lednu r. 1921 byl metropolita Sergij uvězněn a dlouho dobu byl v butirském vězení. Po smrti atriarchy Tichona v r. 1925 se stal nástupcem patriaršího zástupce. V r. 1926 byl opět uvězněn. Po propuštění se zapojil do vedení Ruské církve. V r. 1943 byl sněmem ruských hierarchů zvolen patriarchou moskevským a celého Ruska. V době 2. světové války pod jeho vedením veškeré pravoslavné duchovenstvo pomáhalo při obraně země. Patriarcha Sergij zemřel 2. května 1944.

Metropolita Sergij byl jeden z pronásledovaných, ocitl se ve vězení a nakonec ho donutili k vydání známé deklarace loajality z r. 1927.
Samotný obsah deklarace byl dosti ostrý. Pravilo se tam, že pravoslavní věřící chtějí považovat Sovětský svaz za svou občanskou vlast, jejíž radosti jsou jejich radostmi. Podle těchto slov dostala deklarace zkrácené označení: "Vaše radosti jsou našimi radostmi".
Celé neštěstí spočívalo v dvojakosti této formulace. Protože z jedné strany, zvláště když v r. 1941 napadl krutý nepřítel Rusko, bylo možno plně se připojit ke slovům deklarace, kde se říkalo, že všechna neštěstí ruského státu jsou i neštěstími našimi, věřících lidí.
Jenže svízel byla v tom, že radosti sovětského státu v r. 1927, kdy byla deklarace vydána, spočívaly v útlaku, porážce, zničení náboženství.
A to všech náboženství, ale zvláště Pravoslaví.
Žádná politická deklarace nemohla odvrátit tuto spoušť, ničení Církve, které skutečně nastalo.
Metropolita Sergij asi sotva mohl předpokládat, že jeho deklarace může zásadním způsobem zvrátit situaci.
Doufal jenom v to, že za pomoci takového vyjádření loajality, dokáže alespoň některé duchovní zachránit před čekistickým zúčtováním.
Deklarace byla věřícími lidmi v Rusku přijata velice rozporuplně.
Pochopitelně, ještě silnější bouři vyvolala deklarace za hranicemi u církevní emigrace, která už dávno v žádném případě nemohla a nechtěla považovat Sovětský svaz za svou občanskou vlast.
Mnozí neemigrovali, ale odešli ze Sovětského svazu se zbraní v rukách jako různé bělogvardějské pluky.

Metropolita RZPC Lávr: Rozdělení nastalo v roce 1927, kdy jsem ještě nebyl na světě. Narodil jsem se v Československu. Proč nastalo rozdělení? V roce 1925 zemřel patriarcha Tichon a později jeho zástupce metropolita Petr. V roce 1927 definitivně nastalo rozdělení kvůli deklaraci, která vyžadovala plnou podřízenost už bezbožné sovětské vládě. Naši církevní představitelé se tedy rozhodli k přerušení tohoto společenství. Museli to učinit.
Metropolita Sergij vyžadoval, aby se deklarace přesně zachovávala nejen v rámci Sovětského svazu, ale i v zahraničí (u ruské emigrace).
Za neslučitelné s příslušností k duchovenstvu Ruské pravoslavné církve byly považovány nejen veškeré projevy monarchismu, ale dokonce i takové relativně nevinné činy jako např. sloužení panychid za oběti bolševických represí.
Rozhodně deklaraci omítl Karlovacký synod vedený metropolitou Antonijem Chrapovickým.
Bylo ukončeno modlitební vzpomínání metropolity Sergije jakožto nástupce patriaršího zástupce.

Metropolita Antonij Chrapovický se narodil r. 1863. V mládí se znal s Dostojevským. Byl jedním z předobrazů Aljoši Karamazova. V r. 1885 absolvoval Petěrburgskou akademii. V r. 1890 byl archimandritou, rektorem Petěrburgské, pak Moskevské, pak Kazanské duchovní akademie. R. 1897 byl vysvěcen na biskupa. Od r. 1917 byl metropolitou kijevským a haličským. Na celoruském sněmu v letech 1917-18 byl vladyka Antonij jedním z předních kandidátů na úřad patriarchy. V r. 1920 emigroval do Istanbulu spolu s ustupujícími vojsky. Od r. 1921 až do konce života předsedal Karlovackému synodu RZPC. V r. 1927 se stal iniciátorem odtržení od církevní správy ve vlasti.
Zemřel v Bělehradu v r. 1936.

Moskevský patriarcha Alexij: Ti, kteří odjeli za hranice, biskupové, kněží, neuznávali sovětskou vládu a nebyli svolni k žádným kontaktům se sovětskou mocí.
Rezoluce přijaté v Sremských Karlovcích biskupy Ruské zahraniční církve v r. 1921 nebyly schváleny patriarchou Tichonem, který je neuznal, protože byl toho názoru, že církev má stát mimo politiku.
Hodnotit roli metropolity (později patriarchy) Sergije je možno různě. Já jsem však přesvědčen, že učinil pokus zachránit církev a ukázat bezbožné moci, že církev v celých svých dějinách byla vždy se svým lidem a se svou vlastí.
Pozice metropolity Sergije nebyla však přijata za hranicemi, a to vše vytvářelo předpoklady k rozdělení, které trvalo 80 let.

Sremské Karlovce, dříve místo rezidence srbských metropolitů a patriarchů, opatrovány jsou zde ruské hroby a vzpomínka na pomoc Srbů pronásledované ruské církvi.
Po revoluci začali ruští emigranti přijíždět do Srbska. Někteří do Sremských Karlovců. Pokud vím, byl mezi nimi i metropolita Antonij Chrapovický, Joann Šanghajský a další. Naše církev předala starou budovu, která je za námi, Ruské zahraniční církvi.
V r. 1927 se zde konal sněm, na němž RZPC přijala rozhodnutí oddělit se od Moskevského patriarchátu. Později odjeli do USA. Na hřbitově však můžeme najít hroby těch Rusů, kteří zde žili a zemřeli.

V květnu 1933 napsal metropolita Antonij Chrapovický dopis metropolitovi Sergiovi Stragorodskému, ve kterém píše:
V touze zajistit bezpečnost pro existenci církevního ústředí, snažil jste se spojit světlo s tmou.
Nevzal jste si příklad z Krista, ze svatých mučedníků a vyznavačů, kteří zavrhli takový kompromis, ale sklonil jste se před hlavním nepřítelem naší spásy kvůli přeludu úspěchu, kvůli záchraně vnější (církevní) organizace.
Dokonce jste se vynasnažil připravit o uznání a slávu mučedníky a vyznavače (mezi nimi i sebe, vždyť vím, že v jistém čase jste i Vy projevil pevnost a byl vězněn), když hlásáte, že musejí snášet žalářování, vyhnanství a mučení nikoliv pro jméno Kristovo, ale protože jsou to kontrarevolucionáři. Prosím Vás jako bývalého svého učedníka a přítele, zbavte se tohoto skandálu. Stanete-li se hodným koruny mučednické, pak Církev pozemská i Církev na nebi sjednotí se v oslavování vaší statečnosti a Pána, který Vám k tomu dal sílu.

Tato přesvědčivá a jistě spravedlivá slova byla psána z bezpečného Srbska.
Psaly je osoby, které ve dvacátém roce na Krymu také nepřijali mučednickou korunu a opustili vlast; jenže jim to nikdo nikdy nevyčítal.
A na dlouhá desetiletí zavládly mezi oběma větvemi Ruské církve vztahy odcizení a podezřívavosti.

Neměli jsme pravdivé informace o životě církve za hranicemi. Padaly ostré výroky z jedné i druhé strany. Mnozí nevěřili informace, které byly o životě církve podávány, a oficiální kontakty neexistovaly.
Existovaly jen jednotlivé kontakty, když naši duchovní přijížděli do západní Evropy, kde arcibiskup ženevský Antonij je přijímal s láskou.

Začínalo již asi tak od osmdesátých let, kdy se pomaličku začala měnit nálada a objevovala se ochota ke změně.
Ruská pravoslavná církev musí být jen jedna. O tom není sporu. Doufám, že vše, co nás rozdělovalo, se postupně všechno urovná.

Nikdy jsem si nemyslel, že by to nebylo možné. V dětských letech jsem přisluhoval v chrámu, kde sloužil otec Alexandr Kiselev, tehdy ještě mladý kněz. Můj otec s ním na této farnosti sloužil jako diakon.
Setkával jsem se během dětství s představiteli RZPC a pamatuji se, že všichni žili láskou k Rusku a neuvažovali o sobě, jako by byli mimo Ruskou pravoslavnou církev.

Budoucí patriarcha celého Ruska podával jako chlapec otci Alexandru kadidlo v předválečném Talinu.
Otec Alexandr byl nesmiřitelný k systému bezbožného komunistického otroctví. Dlouho byl tajemníkem nejvyššího hierarchy RZPC metropolity Vitalije. Avšak v r. 1991 jako první rozpoznal ducha nastupujících změn. Celá emigrace první vlny - alespoň slovy - tak horlila pro vlast a velice ji milovala.
Kněz Alexandr nám poskytl své poslední interview na podzim r. 2000 v Donském monastýru v Moskvě, necelý rok před svou smrtí. Zde je mu 91 let.
Byl přesvědčen, že mladší hierarchové Zahraniční církve ještě nemohou ohodnotit, co se ve vlasti děje.

Často se má za to, že v Rusku už vše propili, prohýřili... ...raději ani nemluvit. Ať mi Bůh odpustí.
V Sovětském svazu, jak dobře víte, byli lidé nejrůznějších charakterů, nejrůznějších pohledů na události a na budoucnost.

Kroky obou větví ke vzájemnému setkání byly spojeny s uctíváním právě těch novomučedníků a vyznavačů, jejichž ikonu jsme viděli na začátku.

My jsme svatořečili carskou rodinu v r. 1981, kdežto církev v Rusku v r. 2000.
Díky Bohu za to. I když uplynula dlouhá lhůta dvaceti let, než se nakonec svatořečení na přání lidu uskutečnilo i v Rusku.

Myslím, že hlavně napomohl archijerejský sněm, jubilejní sněm roku 2000, který oslavil ve sboru svatých carské mučedníky s celým sborem novomučedníků a vyznavačů.
Na tomto sněmu byla přijata společenská koncepce Ruské pravoslavné církve, která hovoří o vztazích mezi státem a církví, a koncepce o vtahu k nepravoslavným, která vysvětluje naši ideovou pozici - směrnici pro naše kontakty s jinoslavnými.
Možná napomohla i návštěva nově zvoleného představitele, nejvyššího hierarchy Ruské zahraniční církve, metropolity Lávra.
Možná pomohlo setkání prezidenta V. Putina s metropolitou Lávrem a synodem Ruské zahraniční církve, kdy biskupové spatřili v osobě prezidenta již člověka, který nebojuje proti církvi a nepronásleduje ji.

V květnu 2004 se delegace RZPC v čele s metrop. Lávrem modlila spolu s patriarchou Alexijem a sborem moskevského duchovenstva na Butovském stadionu u Moskvy. Zde byly ve 20. (30.) letech zastřeleny a bezejmenně pochovány tisíce biskupů, kněží i laiků.
Celé tohle pole je jedním velkým antiminsem, protože v této zemi jsou pochovány svaté ostatky metropolity Serafíma Čačagova, arcibiskupa Nikolaje Dobronravova, Dimitrije Dobroserdova a dalších známých i neznámých nových mučedníků ruských.

Modlitební společenství bylo ustanoveno příjezdem této delegace v čele s metropolitou Lávrem, modlitbou na Butovském stadionu, na tomto svatém a tragickém místě, kde jsme společně modlili. Máme společný pohled a vztah k mučedníků, kteří obětovali svůj život. A stejný vztah k těm, kteří trpěli v těch těžkých letech v Rusku.

Následujícího roku byla ze Svaté Země z chrámu sv. Marie Magdaleny, který patří pod RZPC, do Ruska dovezena pravice ctihodné mučednice Jelizavety.
Právě ona se svou pomocnicí Varvarou stojí v oděvu milosrdných sester vedle carské rodiny na ikoně novomučedníků.
Tady rudoarmějci shazují novomučednice zaživa do důlní šachty. Stejně jako carevna Alexandra byla Jelizaveta Fjodorovna rodem Němka, ale obětovala život za víru a milosrdenství ve své nové vlasti.
Nedlouho před tím však přikázala aby ji pochovali právě v tomto palestinském chrámu. Zázračným způsobem byla její závěť nakonec vyplněna.
Ale věřící v Rusku byli na dlouhou dobu připraveni o možnost modlit se u jejích ostatků.

Arcibiskup Marek, RZPC: Getsemanský monastýr se stal útočištěm pro ostatky sv. velkokněžny Jelizavety, monašky Varvary, které byly zavražděny den po zabití carské rodiny.
Poté, co bílá armáda dočasně osvobodila toto místo, byly jejich ostatky vyvezeny přes Čínu až sem. Svatořečeny byly již spolu s novomučedníky v r. 1981 v RZPC. Rozdělení Ruské církve bylo nejostřeji cítit právě ve Svaté Zemi, kde jsme se často setkávali s představiteli druhé části naší církve, ale nebylo možné s nimi otevřeně hovořit, svěřovat se s tím, co skutečně cítíme a co si myslíme, a neměli jsme tenkrát s nimi eucharistické společenství.
Avšak díky skutečnosti, že jsme vždy chránili věrnost Ruské církvi a neodešli jsme do jiných církevních struktur, jenom na tom lze budovat možnost, že v současnosti překonáme toto rozdělení a dobereme se k jednotě. K definitivnímu sjednocení dojde v tomto roce 17. května.
Překonání vnitřních bariér bude trvat různě, podle otevřenosti srdce každého člověka.

Uvnitř církve jsou vážné problémy - např. osud církevního majetku v zahraničí, což velice znepokojuje některé lidi ve světě. Podle plánu sjednocení však majetek RZPC i nadále zůstane v RZPC.

Vše, co patří Zahraniční církvi, majetek farností a veškeré vlastnictví, které nám patřilo, bude i dále patřit Zahraniční církvi.

To, co zůstalo a bylo opatrováno Ruskou pravoslavnou církví v zahraničí v době těch desetiletí, tak i to, co postavila, zůstane jejím majetkem a my se o to nebudeme ucházet.
Myslím, že toto sjednocení je jedním z nejvýznamnějších faktorů ukončení občanské války a jejích následků.
Mohu plně odůvodněně říci, že to sjednocení, jehož jsme dnes dosáhli a které bude podepsáno 17. května t.r. v chrámu Krista Spasitele, bude zachováno, protože tato jednota je od Boha.




Další pravoslavné filmy s titulky ke stažení jsou zde.